Přinášíme Vám poslední ohlédnutí za Komedianty na Otáčivém hledišti, rozhovor s José Curou, který se uskutečnil po posledním představení…

Maestro, jak jste vnímal vývoj inscenace v této sérii představení?

Každé představení bylo jiné, hlavně proto, že s každým dnem se měnilo počasí. Třeba dnes bylo velmi chladno, a zejména mladší zpěváci, kteří nemají tolik zkušeností, byli řekněme příliš aktivní. V tomto stavu se snadno udělá chyba. Zásada je, že v tak extrémních podmínkách, zejména při posledním představení, si zpěvák musí zachovat chladnou hlavu a přemýšlet o tom, co dělá. A dnes právě nastalo několik takových nebezpečných momentů, zapříčiněných přílišnou horlivostí a sebejistotou. Publikum to sice nepozná, ale skutečně několik takových okamžiků přišlo.

Jsou pro vás takové podmínky i stimulující, kromě toho, že skýtají určitá rizika?

Představení je podnětné zejména pro publikum. Diváci, kteří chtějí vidět standardní operu, nemusí chodit na Otáčivé hlediště, pro ty je lepší jít se podívat do některého z operních domů, odsud ale budou odcházet zklamaní. Tady jsme uprostřed obrovského prostoru. Diváci tu neuslyší bezchybný zvuk, perfektní hlasy, umělecké výkony, které podáváme v operních divadlech. Tady vás čeká zkrátka show. Předvádějí se tu vizuálně pěkné věci. Představte si, že jsme na farmě, s koňmi, kravami a slepicemi, a čekejte proto zpěv jako na sadě. Nic víc a nic míň. Navíc tato inscenace hodně využívá prostoru, takže zpíváme i zdálky, za stromy, za keři. Není to vlastně nijak stimulující, člověk nemůže udělat nic víc, než dělá obvykle, nemáme žádný zvláštní prostředek, který bychom mohli použít jako kompenzaci nedostatků v akustice. Zpíváme stejně jako v divadle, nicméně neozve se totéž. V divadle se prostě za keřem nezpívá. Ale my sami to bereme jako show, všechna představení jsme si užili stejně jako dnes a bavilo nás to. Někteří mají výhrady, proč vůbec dělat operu v takových podmínkách. Já říkám, že tato opera byla napsána právě proto, aby si lidé společně prožili pěkné chvíle. To je ostatně smysl veškerého umění, nejen hudby. Puritáni mají bezpočet možností, aby si hudbu poslechli v tak čisté podobě, jak byla zapsána do not. Umění dnes ale znamená něco úplně jiného.

V Komediantech zpíváte italsky, s českými zpěváky a českým orchestrem. Měli jste během doby, kdy se představení uvádělo, nějaký problém v komunikaci?

Občas ano, někdy se stalo, že spoluhráč na mě koukal a nevěděl, co říkám, a já jsem naopak nevěděl, co mi chce říct on, ale nakonec se nám domluva díky gestům vždycky podařila. Měl jsem také tlumočníka, který mi v nejobtížnějších situacích přišel na pomoc. Z lidského hlediska jsme si ale rozuměli skvěle a prožili jsme tu společně úžasných deset dní. 

Roli Cania jste už ztvárnil několikrát na různých scénách…

Ano, zvlášť šest měsíců v roce 2011 pro mě bylo velmi „komediantských“. Což ale není zas tak dobře, protože člověk se dostane příliš do role a někdy už na něj začne dopadat rutina.

Jak se tedy proměňovala Vaše interpretace této role?

Cania jsem poprvé hrál v roce 1996. To jsem ještě vypadal skoro jako dítě a museli mi barvit vlasy na bílo, abych vypadal starší. Teď mě zas musejí barvit, abych tak starý nevypadal. Samozřejmě Canio se za ta léta hodně proměnil. Zatím ale netrpím caniovským syndromem, krizí komedianta, jemuž se prolíná charakter pod maskou se skutečným životem. To se nám stává často a hrozí to nejen každému herci. Třeba i fotbalistu vnímají lidé jen jako toho, kým je, když kope do míče. A co teprve politici… Hraji nebezpečné, arogantní muže, alkoholiky – a diváci mají dojem, že takový jsem i v reálném životě. Říkají, přijede Cura, to je ten nepříjemný, arogantní, temperamentní člověk… a pak se se mnou setkají a říkají: Vždyť ty jsi docela fajn. Ano, samozřejmě – jsem někdo jiný než postava z jeviště. Právě tenhle syndrom je skvěle vidět v Komediantech, v Caniově árii ve druhé polovině opery, kde Canio zpívá, že není tím klaunem, kterého všichni vidí, že teprve pod maskou je jeho pravá tvář. Člověk musí pořád přemýšlet, co s tím dělat a jak tomu nepodlehnout.

Jak jste se v Českém Krumlově cítil? Vím, že před rokem jste Vy sám dostal tento nápad, že byste si tu rád zazpíval operu. Chtěl byste se vrátit i příští rok?

Tohle místo je nádherné a myslím, že by se mělo využít i pro příště. Možností, jak tu uspořádat představení, je bezpočet. Krumlov je město jako stvořené pro čas prázdnin. Mohlo by to být nějaké představení v úžasném prostředí zámecké zahrady, třeba s občerstvením a hlavně s kontaktem s diváky.