Rachlin se v krumlovské Zámecké jízdárně představil jednak jako sólista-houslista a zároveň jako dirigent, kdy řídil Jihočeskou filharmonii. „Bylo pro mě velkým potěšením vystoupit s tímto orchestrem, který podal skvělý výkon. Jsem rád, že jsem mohl zde, na tomto významném festivalu, na němž vystupují opravdu hvězdná jména, účinkovat. Publikum nás přijalo velice vřele. Také oceňuji práci zdejších organizátorům, kteří umožňují, aby se tento festival už po dvacet šest ročníků mohl konat. Vím, o čem mluvím. Sám jsem dvanáct let jeden festival v Dubrovníku organizoval. Byl komornější, než je tento v Českém Krumlově, ale i tak vím, jak náročný úkol a s tím spojená práce je.“ Na otázku, zda zhostit se obou rolí – hráčské a dirigentské – současně není pro něj poněkud schizofrenní, odpověděl: „Je to pro mě všechno o hudbě. Je mi jedno, jestli tančím, učím, hraji na violu, na housle, či jako hráč v orchestru. Není to úplně o té profesi, jako spíše o zkušenostech s hudbou a o tom tu hudbu rozvíjet.“ K překvapení všech dodal: „Housle vlastně nejsou mým nejoblíbenějším nástrojem, navzdory tomu ale na ně už čtyřicet let dennodenně hraji,“ usmíval se. „Favoritem pro mne vždy bylo violoncello. Asi proto, že můj otec byl cellista. A vůbec první klasickou skladbou, kterou jsem ve svém životě, když mi byly dva roky, slyšel, byl Koncert pro violoncello h moll Antonína Dvořáka, když si ho můj otec pouštěl z nové nahrávky Mstislava Rostropoviče s Berlínskými filharmoniky a Herbertem von Karajanem z roku 1976. Má láska k hudbě tak vlastně odstartovala Antonínem Dvořákem a poslechem této skladby. Vrylo se mi to hluboko do paměti, a Dvořák se stal mou srdeční záležitostí.“

Další sólistkou večera byla mladá kanadská violistka Sarah McElravy. Společně vystupují často. Pro vystoupení s Jihočeskou filharmonií vybrali Mozartovu Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr. Sarah McElravy Julianovy dojmy z koncertu jen potvrdila: „Je to tu opravdu krásné – inspirativní sál, skvělý orchestr a publikum bylo naprosto báječné. Bohužel jsme zatím neměli mnoho času prohlédnout si město, o kterém jsme hodně slyšeli, ale věřím, že to ještě doženeme.“ Po sólovém výstupu se Rachlin ujal taktovky a provedl Mozartovu Haffnerovu symfonii. Na závěr v jeho podání zazněl Beethovenův Houslový koncert D dur, kde se předvedl už jako dirigent a houslista současně. Prezident festivalu, Jaromír Boháč, Rachlinovo provedení tohoto kusu ohodnotil: „Myslím, že jsme byli svědky mimořádného uměleckého výkonu. I zkušené posluchače musel nadchnout, protože tak kvalitně zahrát a zároveň řídit Beethovenův Houslový koncert D dur je výsostné umění.“ Jako přídavek Rachlin zařadil velice obtížnou skladbu z pera jednoho z nejlepší houslových virtuosů počátku 20. století Belgičana Eugèna Ysaÿeho, Sonátu č. 3 d moll Ballade. „Vlastně mu tak trochu závidím,“ prozradil Rachlin, „že vedle toho, že byl vynikajícím houslistou, byl také skladatelem takových nádherných skladeb, jako třeba té, kterou jsem dnes večer přidával. To já bohužel skladatelem nejsem, nemám na to talent, i když bych si to moc přál.“  Oba protagonisté večera se po skončení koncertu zúčastnili setkání se členy Klubu přátel MHF, kde odpovídali divákům na jejich otázky. Jednou z nich byl také dotaz na Rachlinovy kořeny: „Narodil jsem se v Litvě ve Vilniusu, ale v roce 1978, když mi byly 3 roky, moji rodiče tuto zemi opustili a usídlili se ve Vídni, kde jsem vyrůstal.  Bohužel litevsky nemluvím. Můj otec byl Rus a tak jsme doma vždycky mluvili rusky. Používám tolik jazyků, že vlastně žádnou mateřštinu nemám. Řekl bych, že mou skutečnou mateřštinou je jen hudba,“ uzavřel setkání Rachlin.