Pátek 24. července patřil dvěma virtuózům: legendě české houslové školy Václavu Hudečkovi a klavíristovi Janu Simonovi. Doprovodila je Jihočeská komorní filharmonie pod taktovkou Vojtěcha Spurného. V jejich podání zazněl Koncert d moll pro housle, klavír a orchestr Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. „Mendelssohnův Dvojkoncert nehraji příliš často, pro pořadatele je totiž náročnější pozvat dva sólisty zároveň. Jsem proto velmi rád, že jsem si jej dnes večer v Českém Krumlově mohl zahrát, navíc s tak vynikajícím klavíristou, jako je Jan Simon,“ řekl po koncertě Václav Hudeček, který takřka přímo z pódia Zámecké jízdárny odjížděl do Luhačovic otevřít 19. ročník své letní houslové školy, Akademie Václava Hudečka. „Václav Hudeček má v sobě úžasně pozitivní náboj a koncerty s ním si vždycky užívám,“ ocenil svého kolegu Jan Simon a dodal: „Český Krumlov je navíc pro mě opravdu srdeční záležitostí, tady se prostě nemůže hrát špatně.“ I Václav Hudeček je na festivalu v Českém Krumlově pravidelným hostem, nejen jako sólista: „Krumlovský festival mám moc rád, rok co rok sem se ženou jezdíme, i když zrovna nemám koncert. A až na pár výjimek jsme za celou dobu jeho trvání nepropásli žádné zahájení. Je to magické město a ve své kategorii nemá ve světě obdoby. Je jedinečné a nenapodobitelné.“ Po přestávce pak Jihočeská komorní filharmonie pod vedením Vojtěcha Spurného zahrála ještě Serenádu C dur Petra Iljiče Čajkovského. „S Jihočeskými filharmoniky pravidelně spolupracuji už více než deset let, rád se k nim vracím a mezi členy orchestru mám i mnoho přátel. Je to jeden z mála orchestrů, který má chuť experimentovat. Na každou další spolupráci s nimi se těším,“ řekl dirigent Vojtěch Spurný. Atmosféru koncertu, vedle prostředí a umělců, dokáže dotvořit i počasí. Těsně před koncertem začaly z nebe padat těžké kapky, které se během pár okamžiků změnily v prudký liják a právě včas soustředily diváky na místa do sálu. Hostesky ani nemusely použít zvonečky, kterými upozorňují na blížící se začátek koncertu. Během skladby byl pak v sále slyšet souvislý hukot, jak proudy vody dopadaly na střechu jízdárny, několikrát i prudce zahřmělo. Ale jak rychle déšť přišel, tak i odešel. O přestávce už po něm nebylo ani památky, a když se otevřely velké dveře z boků sálu, které vedou přímo ven, diváci si vychutnali nádherný podvečer se zapadajícím sluncem.