Druhý víkend 20. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov přinesl kytarový recitál Pavla Steidla, který se uskutečnil v Maškarním sále českokrumlovského zámku. O den později se ve stejném prostředí představil další z navrátilců, kteří svými vystoupeními symbolicky obdarují jubilejní 20. ročník, ruský violoncellista Kyrill Rodin za doprovodu korejské klavíristky Yoon Soo Rhee. V sobotu 23. července pak druhý festivalový víkend uzavřela hvězdná noc plná muzikálů, Nesmrtelná Broadway.

MISTR KLASICKÉ KYTARY PAVEL STEIDL

Dne 21. července se zahájení komorní řady koncertů v Maškarním sále ujal náš přední kytarista Pavel Steidl a potvrdil, že patří ke světové špičce svého oboru nejen u nás, ale i v širším světovém měřítku. Svou mistrnou technikou a intenzívním výrazem si posluchačstvo v sále zcela podmanil a dočkal se ovací vstoje. Steidl zaujal jemně utvářeným, měkkým tónem, dokonale zvládnutými rychlými běhy, vláčným, nekonečným legatem, delikátními pianissimi i šíří a mnohovrstevnatostí hudebního proudu, který byl schopen ze svého nástroje vyloudit. V následujícím španělském programu nejprve zazněl výběr z Menuetů Ferdinanda Sora, v nichž Steidl, hrající na nástroj Francisca Simplicia z roku 1926 pocházející taktéž ze Sorovy rodné Barcelony, mistrně podtrhl kontrastní rozhovor jednotlivých hudebních hlasů. První polovinu programu uzavřela sorovsky laděná Druhá polonéze Napoléona Costa a publikum zcela konsternovala hloubka Steidlova výrazu a široká paleta emocí, kterou i díky bohatému mimickému doprovodu, dokázal v neobyčejné srozumitelnosti předat svým posluchačům.  Po pauze zazněla dvě díla koncipovaná jako pocty dvěma zcela odlišným hudebním osobnostem. Nejprve jsme si připomněli italského hudebního skladatele Luigiho Boccheriniho v kytarové sonátě Maria Castelnuova-Tedesca nazvané Pocta Boccherinimu. Závěrečnou položkou programu byla pocta jednomu z nejvýznamnějších a nejvlivnějších kytaristů v historii rockové hudby, Jimimu Hendrixovi, kterou zkomponoval Steidlův přítel vynikající kytarista a skladatel Carlo Domeniconi. Steidl tímto finálovým odlehčením ukázal, že možnosti kytary jsou pod jeho prsty opravdu neomezené a že i na klasickou kytaru se dá zahrát hudba rocková. Pavel Steidl okouzlil svou řemeslnou dokonalostí, brilantní virtuozitou, neobyčejným citem pro dynamiku a kultivovaností tónu.

Více informací o koncertu najdete na našem blogu.

Rozhovor s Pavlem Steidlem po koncertu:

Jak se Vám dnes večer v Maškarním sále hrálo?

„Dnes jsem byl celý den nervózní, a to je vždycky dobré znamení – pak je člověk přece jen trochu klidnější na pódiu. Na festivalu hraji už počtvrté a moc si ho vážím, na takovou nabídku nelze říct ne. A samozřejmě, Český Krumlov je perla mezi městy na celé planetě – už jsem se trochu nacestoval a mohu říct, že je ve světovém měřítku opravdu výjimečný, stejně jako Maškarní sál, který je známý po celém světě. Kouzlo toho sálu, celého města i festivalu je jedinečné.“

Při koncertě jste zmínil, že hrajete na nástroj, který je skutečně výjimečný…

„Mám několik nástrojů, hraji i na romantické nástroje z 19. století, ale tento, na který jsem hrál dnes, je pro mě nejvzácnější. Vyrobil ho Francisco Simplicio, což byl poslední velký mistr kytarář ze staré španělské školy. Do dnešní doby se jich dochovalo asi sto. A už tehdy v době vzniku byly tyto kytary velmi ceněné, měly hodnotu zhruba jako auto. Často si je s sebou brali emigranti ze Španělska do Jižní Ameriky, což je právě příběh kytary, na kterou hraji. Jeden člověk si ji ve dvacátých letech koupil a vzal si ji s sebou do Argentiny, aby měl vzpomínku na rodné město. Pak zemřel a nástroj v Jižní Americe zůstal. A zhruba před třemi lety ho jeden argentinský kytarista objevil kdesi na farmě v horách a poslal ho do Evropy na opravu k vynikajícímu italskému kytaráři, který je shodou okolností můj kamarád. A rovněž shodou okolností jsem se s ním a s Argentincem, který kytaru objevil, setkal na hudební přehlídce v italské Cremoně, a dostal jsem tak možnost tento nástroj získat. Dnes večer jsem na něj hrál výjimečně, obvykle ho na cesty nevozím, protože cestování Františkovi – jak své kytaře říkám – nesvědčí. Pro nás hudebníky má nástroj opravdu silný význam, rozechvívá celé tělo, má ohromnou sílu, skoro se mi někdy zdá, že z něj mluví hlasy.“

 Při hraní často používáte mimiku. Jak jste se k tomuto způsobu interpretace dopracoval?

„Já jsem se naopak mimiku snažil odstranit, ale nikdy mi to nešlo. Až jsem zjistil, že už knihy v 18. století radí hráčům, aby nehráli jen prsty, ale aby k zvýraznění používali obličej i celé tělo. Já nechci být kytaristou, chci být tím, kdo kytaře pomáhá ukázat, co v ní je. Hudbu cítím jako zpěvák, a při zpěvu používáte mimiku automaticky. Nepřemýšlím o tom, přichází to samo. Ale neříkám, že by to tak měl dělat každý, já mám naopak moc rád Andrého Segoviu, který hrál s kamennou tváří. Hudba je řeč a domluvíte se s ní na celém světě. V hudbě musí být všechno elastické, pohybovat se ve vlnách – a občas se pohybují i obličeje. Každý muzikant musí být svůj.“

Aranžoval jste starou hudbu českých loutnistů, proč jste si vybral právě jejich skladby?

„V roce 1986 jsem emigroval do Holandska a jediné, co jsem si s sebou vzal, byly dvě kytary, vysvědčení z konzervatoře a sbírka starých českých loutnistů. Zřejmě to byla intuice, že jsem si vzal právě tyto noty. Po čase jsem se k nim dostal a začal jsem je upravovat pro kytaru, neboť na loutnu nehraji, i když bych strašně rád. Dodnes si čas od času nějakou skladbu upravím a skládám z nich jakousi mozaiku. Aristokraté byli vůbec pro hudební dějiny velmi důležití, třeba Filip Hyacint Lobkovic finančně podporoval takové skvělé loutnisty a skladatele, jako byl třeba Silvius Leopold Weiss, ceněný stejně jako Johann Sebastian Bach. Když zemřel hrabě Losy, napsal Weiss na jeho paměť nejexpresivnější skladbu z celé loutnové literatury, tzv. tombeau (skladbu na paměť zemřelého). Všichni tito loutnisté byli amatéři, moc skladeb se nedochovalo, ale ty, které přečkaly, jsou tak úžasné, že mi bylo líto je nechat ležet ladem.“

VIOLONCELLOVÝ ZPĚV KYRILLA RODINA

Druhý večer druhého festivalového víkendu patřil violoncellu a představení elity současné ruské violoncellové školy Kyrilla Rodina. Po dvou letech od svého debutu na festivalu v Dvořákově violoncellovém koncertu se do Českého Krumlova tento profesor Moskevské konzervatoře vrátil a tentokrát se představil v komorním programu složeném z klasicistních a romantických děl. Rodina doprovodila talentovaná korejská klavíristka Yoon Soo Rhee, která zaujala svěžím výkonem. Koncert uvedla jiskrná Beethovenova třetí Sonáta pro violoncello, kterou Rodin s Rheeovou pojali od počátku bez povrchní energičnosti, lyricky a melancholicky v souladu se skladatelovou partiturou. Jásavé vyklenutí virtuózního přediva hudby v návazných větách dalo pocítit hráčské kvality obou um. Následné Schumannovy Fantastické kusy umělci provedly živě s náležitým odstíněním hudebních nálad. Druhá část programu přinesla ryze romantický program, který otevřela  Maiského transkripce písně Mlynář a potok Franze Schuberta. Tklivý zpěv dal plně vyniknout kráse, plnosti a dynamické kultivovanosti tónu linoucího se z Rodinova violoncella. Dojemnou píseň o nešťastné lásce vystřídaly Mendelssohnovy Májové vánky, Píseň beze slov č. 1, kterou Rodin s Rheeovou pojali v konejšivém, meditativním duchu a citlivě podtrhli emocionální hloubku této populární skladby. Do ryze písňového repertoáru jsme se vrátili hned v následující ukázce, Straussově písni Morgen, opět v cellové transkripci Mischy Maiského, jež Rodinovo cello za citlivého doprovodu klavíristky radostně a nadějně vyzpívalo jak pověstný lidský hlas, jemuž je violoncello tak příbuzné. Závěrečnou skladbou programu byla Sonáta pro violoncello a klavír č. 1 z pera Johanessa Brahmse, která vyzněla zvučně a v odpovídající melodické šíři. Yoon Soo Rhee se představila jako vynikající klavíristka a citlivý hudební dialog obou umělců plynul zcela spontánně. Vřelý potlesk publika odměnili navíc umělci nejprve šťavnatou árií Summertime z Gershwinovy opery Porgy a Bess, a poté následoval ještě populární Bachův Air.

Rozhovor s Kyrillem Rodinem: