FESTIVAL ZAHÁJILO VYSTOUPENÍ TENORISTY JONASE KAUFMANNA
Dějištěm zahajovacího pěveckého galakoncertu (18. 7.) byla improvizovaná letní scéna vytvořená z parkoviště poblíž Budějovické brány, neboť tak početné publikum by žádný jiný českokrumlovský exteriér nebyl schopen pojmout.

Večer s vytouženým operním idolem Jonasem Kaufmannem se stal skutečností a nejenže splnil, ale v mnohém i předčil veškeré představy a očekávání, která jsme do vystoupení skutečné světové kapacity vkládali. V ohlášeném programu – hlavně v první polovině – jednoznačně dominoval veristický repertoár – Giuseppe Verdi, Giacomo Puccini, Amilcare Ponchielli. Druhou polovinu ozvláštnil repertoár francouzský – Camille Saint-Saëns, Georges Bizet, Jules Massenet. Závěr patřil Pietru Mascagnimu. Výjimečný tenorista Jonas Kaufmann, zejména svým Cavaradossim, Des Grieuxem, Enzem Grimaldem či Donem Alvarem, nenechal nikoho na pochybách, že je pěvcem vskutku univerzálním, jenž každou roli dokáže obdařit pečetí jedinečné osobitosti.

Cítí se a s bezpečnou jistotou i vyrovnaností vyjadřuje v každé poloze svého hlasového rozsahu, a to znělostí, intonací i barevnými nuancemi hlasu. Na jedné straně pevně posazené, hrdinsky impozantní výšky, na straně druhé pocit introvertnější lyriky navozující leckdy až překvapivé temnější zabarvení. S jistou technikou paralelně zvládá náladové přechody a příkré kontrasty, odstíněnou dynamiku i celkový výraz sahající od přesvědčivého prožitku vášně či bolesti až po konejšivé ztišení. Tímto způsobem dokáže velkoryse formovat celé plochy a také vnitřně odstiňovat jednotlivé fráze. Kaufmann-člověk imponoval neméně sympaticky – díky permanentní vizuální projekci jsme mohli sledovat srdečný, někdy skoro klukovsky radostný výraz poněkud jiné tváře než mírně magicky stylizované ikony shlížející z všudypřítomných vyobrazení a plakátů. S publikem se okamžitě sblížil a plně si je získal, stejně jako spoluúčinkující hudebníky včetně dirigenta Jochena Riedera, jehož výkon bezpečně prokazoval kvalitu i kontinuitu vzájemné spolupráce, včetně partnersky citlivého respektu svého protějšku. Rezidenční Symfonický orchestr Českého rozhlasu nejenže pod jeho vedením splnil svou úlohu na výbornou, ale navíc byl kreativní, včetně individuálních sól. Velice příznivě se tu navíc představila jihokorejská sopranistka Sooyeon Kim, zejména dynamickými, širokodechými frázemi, příkladně se zhostila „měsíčkové“ Rusalčiny árie v češtině a v přípitkovém duetu z Verdiho Traviaty zářila společně s Kaufmannem. Ten nakonec – působící dojmem, jako by koncert měl teprve začít – dychtivé obecenstvo obdařil pěti přídavky.

EXOTIKA A VIRTUOZITA Z MAĎARSKA
Pivovarská zahrada, mj. již tradičně obligátní dějiště oblíbených festivalových „etno“ koncertů a spřízněných akcí, tentokrát hostila maďarské hudební těleso vystupující pod názvem Gypsy Virtuoso Orchestra (25. 7.). Jeho uměleckým vedoucím je houslista Sándor Jávorkai (1976), absolvent budapešťské a vídeňské Akademie. Specifikum je z názvu sice jasné, nicméně již zmíněné charakteristické epiteton spočívá nejen v jisté exotice, ale je třeba jej rozšířit a chápat s přináležitostí k hodnotám evidentně klasickým. Především jde o naprosto elitní cikánskou kapelu, disponující neodmyslitelným uměním improvizačním, technicky virtuózním, bez not, zpaměti, v naprosto dokonalé kolektivní souhře. V ohlášeném programu frekventovala jména evropské stylově příznačně zabarvené romantiky se skladbami založenými na maďarských či spřízněně exotizujících intonacích. Typické v tomto smyslu byly dva z Uherských tanců Johannesa Brahmse, Uherská rapsodie č. 2 Ference Liszta, dvě kmenové skladby (virtuózní Hora staccato a Ciocárlia) z tvorby rumunského autora Grigorase Dinicua, dále Cikánské melodie, op. 20 Pabla de Sarasateho, dvě skladby Jenö Hubaye a samozřejmě neodmyslitelný Čardáš Vittoria Montiho. Náročný výběr neváhal zabočit i ke „quasipopuláru“ reprezentovanému Hudbou k Schindlerovu seznamu Johna Williamse spolu s Commeci, comme ca Georgese Boulangera. To vše korunováno a zároveň determinováno naprosto bezprecedentní virtuozitou a zrovna tak i stylovým cítěním výrazového podání S. Jávorkaie, jenž patří k renomovaným sólistům i komorním hráčům středoevropského prostoru s bohatou diskografií (kromě toho má doktorát v oboru muzikologie). Těžko na omezeném prostoru popsat všechny jeho finesy technické i přednesové (připomeňme alespoň intonační jistotu v dispozicích levé ruky a obdivuhodný oblouk možností smykových a témbrových fines). Nabídl publiku výběr dvou ze čtyřiadvaceti Paganiniho Capriccií pro sólové housle, navržena byla čísla 5 a 24, a „vysypal“ je okamžitě snad bez jediné chybičky. Záslužné bylo připomenutí neprávem pozapomínaného brněnského rodáka Heinricha Wilhelma Ernsta, naprosto ekvivalentního Paganiniho následovníka, uvedením jeho Etudy č. 6 Poslední růže pro sólové housle. Virtuos s romsko-židovskými kořeny S. Jávorkai hraje na nástroj Guarneri a má široké rodinné i rodové zázemí – jeho strýc byl například žákem J. Hubaye. On sám celý koncert vtipně moderoval, navázal uvolněný kontakt s publikem, což ho evidentně stimulovalo, a nadto sólově uvedl i svého otce (houslistu v kapele) a především svého bratra, violoncellistu Ádáma Jávorkaie, jehož hra s jistotou a lehkostí dosahuje hranic houslové virtuozity. Propojení virtuozitou krkolomných a náladou podmanivých kreací cikánských kapel je nezaměnitelné (přede dvěma roky tu na festivalu zaujal souměřitelný žesťový romský band z Balkánu), ale tohle tu opravdu ještě nebylo.

DVOŘÁKOVY SLOVANSKÉ TANCE „ALLA TURCA“
Se zvědavostí mohlo být a asi i bylo očekáváno vystoupení klavíristek Ferhan&Ferzan Önder (7. 8.). Pod identickým názvem působí totiž klavírní duo dvou žen, a navíc dvojčat (1965) pocházejících z Turecka. Obě brzy své další osudy spojily s Rakouskem a působí převážně ve Vídni. Jedním z charakteristických rysů jejich společných vystoupení i nahrávek jsou adaptace děl vesměs známých skladatelů od baroka po romantismus včetně moderny, navíc žánr klavírního dueta se dnes v programech koncertů příliš často nevyskytuje, a tak jsme právem očekávali, jak v jejich podání dopadnou právě českému posluchači notoricky známé Slovanské tance Antonína Dvořáka, které nehledě na pozdější autorskou orchestraci Dvořák původně napsal právě pro čtyřruční klavír. Jak známo, učinil tak na popud svého berlínského nakladatele Simrocka, brzy po úspěchu původně rovněž klavírních Uherských tanců Johannesa Brahmse. Ostatně žánr sám byl v 19. století velmi populární, zatímco dnes se s ním na koncertních pódiích setkáváme poměrně zřídka. Sestry Önderovy se do Slovanských tanců pustily se zjevnou a neutuchající vervou. Temperamentní vklad byl jistě namístě, avšak v celkovém obrysu jsme postrádali především žádoucí podíl náladových proměn, zvrásněnější agogiku a všude, kde je to možné, též lyrické výrazově-dynamické změkčení. Právě že jsme téměř výhradně zvyklí na orchestrální podobu Slovanských tanců, je pro jejich klavírní interpretaci zřejmě už neodmyslitelná „barevná“, tedy témbrová inspirace odtud, z pestřejší a plastičtější instrumentované verze, jež by se měla projevit zejména v kultuře úhozu. Nicméně jistá snaha tu byla, spíše ale v detailech, například v modifikovaných motivických návratech nebo formově prostředních úsecích. Slovanské tance se dělí do dvou řad, op. 46 a 72 (po osmi tancích), napsaných s devítiletým odstupem, což se kromě volby druhů tanců projevuje i v jejich odlišném obsahu a náladovém zabarvení (každá řada vyplnila jednu polovinu programu popisovaného koncertu), avšak i toto kritérium bylo splněno jen částečně, nivelizační tendence převážila. Sestry si své party po přestávce „prohodily“ a budiž řečeno, že navíc se tu a tam vloudily drobné nepřesnosti v nástupech akordových vertikál. To však nic neubírá na faktu, že Ferhan a Ferzan Önderovy hrají Dvořáka rády a se zjevným zaujetím, ale dodejme, že osobitější tvář ukázaly až ve třech stylově odlišných a shodou okolností „náladových“ přídavcích novodobější a také populárnější provenience. Publikum ovšem celé jejich vystoupení přijímalo s nadšením a náležitě je ocenilo bouřlivým aplausem.

KOMORNÍ FILHARMONIE Z MNICHOVA
Jediným zahraničním hostem letošního festivalového ročníku v oboru tradičního orchestrálního seskupení byla Kammerphilharmonie da capo München. Vystoupení mnichovské Komorní filharmonie (8. 8.), ustavené v roce 2000, se uskutečnilo pod taktovkou jejího zakladatele, uměleckého ředitele a šéfdirigenta Franze Schottkyho (1971). (Charakteristiky dirigenta i tělesa připomínají vliv legendárního šéfdirigenta Mnichovské filharmonie Sergiu Celibidacheho a zprostředkovaně i neméně proslulého Wilhelma Furtwänglera.) Komorní filharmonie je věkem svých hráčů výrazně mladým kolektivem, má zřetelný, elegancí podtržený výrazový švih, dobrý kontakt s dirigentem a odtud i nepochybně kvalitní souhru. Český Krumlov, bohužel, nedisponuje akusticky i kapacitou odpovídajícím prostorem vhodným pro orchestrální koncerty, a tak limit kvádrové, výškou nízké Zámecké jízdárny z výkonu přece jen něco „odečetl“. Mnichovští se pěkně uvedli Předehrou k opeře Italka v Alžíru Gioachina Rossiniho, podání unison a sólových pasáží doložilo kvality souhry i individuální dispozice, celek doplnila barevná vyváženost. Možnosti a šíře barevného spektra a hlavně výrazu se projevily především v závěrečné Symfonii č. 4 A dur „Italské“, op. 10 Felixe Mendelssohna Bartholdyho. V první větě se smyčce zdařile konfrontovaly s ostatními nástrojovými sekcemi (nehledě na ojedinělá, drobná zaškobrtnutí v houslích), které se obdobně prezentovaly nad převažujícími ostinaty i ve větě druhé, kde jsme mj. pocítili onen svazující limit „stlačeného“ prostoru. Třetí větu příkladně ozvláštnily a umocnily zejména výkony hráčů na dechové nástroje, zatímco ve finále to byly smyčce, které dobře splnily svou důležitou úlohu. Bylo znát, že orchestr hraje nejen s nadšením ale i patřičným drilem, takže dirigent si mohl dovolit spíše umírněnější až vlažnější gesta.
Jednoznačnou protagonistkou večera byla ruská violoncellistka, dnes už legendární Natalia Gutman (72). Předloni se v rámci Pražského jara skvěle prezentovala sonátovým recitálem a pfiíslušníci starší generace si dobfie pamatují její triumf v rámci interpretační soutěže téhož festivalu v roce 1961. Roli chef-d’oeuvre jejího vystoupení sehrálo vskutku mistrné podání Rokokových variací pro violoncello a orchestr, op. 33 Petra Iljiče Čajkovského. Sólistka zvolila koncepci vpravdě „rokokově“ křehkého výrazu, podloženého ovšem bravurní, do nejmenšího detailu vypracovanou a bezchybnou technikou, náladově sled variací scelující spíše pastelově laděným výrazivem než dramatičtějšími poryvy, které provedení tohoto díla obvykle provázejí. Obdivuhodná je její kultura ovládání smyčce, jen mírně přesahující nivó decentní lyriky, včetně zřetelně čitelných spiccat, jímž je dílo prostoupeno. (Nemohu si odpustit poznámku o zklamání z reakce lhostejného publika, které jedinečný výkon „královny violoncella“ odměnilo ledabylým a krátkým potleskem, zatímco v Mendelssohnovi tleskalo mezi větami …)

HVĚZDY VELKÉHO DIVADLA V MOSKVĚ NA ZÁVĚR
Rovněž závěrečný pěvecký galakoncert z operních árií, právě tak jako ten zahajovací, se konal pod širým nebem, tentokrát ovšem v Pivovarské zahradě (16. 8.). Reprezentativní výběr operních árií zajistili vybraní sólisté operní scény Velkého divadla v Moskvě. „Bolšoj těatr“ nese své pojmenování právem – bývají tu prezentována hodnotou i významem skutečně velká díla ruského i světového kulturního odkazu. Identickým hlediskem byl určen též konkrétní program galakoncertu, jejž příznačně otevřela Předehra k opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky, následovaly árie z oper Modesta Petroviče Musorgského (Boris Godunov) a Alexandra Porfirjeviče Borodina (Kníže Igor) a Petra Iljiče Čajkovského (Piková dáma). Bas Michaila Kazakova (Musorgskij) zaujal pevným posazením, jistotou a hloubkou sdělení, mezzosopranistka Julia Mazurova spíše introvertnějším výrazem, ale také polohovými kontrasty (Borodin) a tenor Olega Kulka velkým, transparentně hrdinským hlasem. K posledně jmenovanému se posléze v duetu ze Sedláka kavalíra Pietra Mascagniho přidala sopranistka Makvala Karsašvili v exponovaně rozsáhlé, dramaticky kulminující a strhující promluvě.
Druhá polovina programu byla oživena výběrem jednak z francouzské romantiky (Camille Saint-Saëns, Léo Delibes, Georges Bizet), jednak ukázkami italského verismu (Ruggiero Leoncavallo, Giacomo Puccini). Zde například sopranistka Anna Aglatova zapůsobila spontaneitou i dramatickým prožitím textu (árie Dalily). Odvíjející se dramaturgie nabývala na efektu i dramatičnosti mj. zásluhou árie Cania z Leoncavallových Komediantů a Habanery z Bizetovy Carmen. Přesvědčivé vyvrcholení programu ovšem zajistil tenorista O. Kulko svou dramatickou a přitom široce plynulou kantilénou. Pozorný a pohotový Leoš Svárovský v čele Filharmonie Bohuslava Martinů (u dirigentského pultu při závěrečných koncertech stanul již potřetí za sebou) vytvořil výkonům jednoznačně skvělých moskevských pěvců, kteří rádi a štědře přidávali, spolehlivé zázemí. Večerní vrchol festivalu se navzdory vrtkavému počasí, panujícímu po celý den, přece jen vydařil.