V Klášterní zahradě se v rámci festivalu konal koncert s podtitulem Noc s Mozartem poprvé a nabídl divákům vedle hudebního zážitku také nové krumlovské panorama. Requiem d moll Wolfganga Amadea Mozarta, které bezesporu patří k vrcholům Mozartovy tvorby, doplnila symfonie č. 38 D dur zvaná „Pražská“. Mozartovými skladbami jsme si tak připomněli 260. výročí skladatelova narození. Dirigent Vojtěch Spurný nám přiblížil, jak se festivalový koncert připravoval a jaké dojmy z něj má: „Z koncertu si odnáším velmi příjemný zážitek. Spolupráce se sólisty – Evou Hornyákovou, Alenou Kropáčkovou,Ľudovítem Ludhou a Peterem Mikulášem, Kühnovým smíšeným sborem, jejímž sbormistem je Marek Vorlíček, a Jihočeskou filharmonií byla výtečná. Okamžitě jsme si porozuměli. Takovéto koncerty jsou pro mě za odměnu. V naší interpretaci Mozartova Requiem bylo několik zvláštností, které nejsou obvyklé. Dělali jsme vlastně takovou novou verzi, která se snažila zohlednit všechny prameny. Nejenom Franze Xavera Süssmayra, ale také retuše Josepha Eyblera, a i jednu Mozartovu skicu a přidanou fugu, takže podoba této skladby byla trošku jiná, než se normálně slýchá. Verzí a pokusů o rekonstrukci Mozartova Requiem je víc od různých hudebních vědců. A tak to člověku nedá, aby to také sám nezkusil. Nic jsem však nechtěl opravovat, to ne, jen jsem chtěl dát dohromady to dobré, co se zachovalo, a to se snad podařilo. Také jsme měli v orchestru pár autentických nástrojů, mozartovské pozouny, tympány a barokní pozitiv. Největší nezvyk, na který jsem si ale musel dlouho zvykat, je, že to hrajeme v plenéru. Je to úplně jiné a to v tom, že akustika vnitřního prostoru, ať už je to divadlo, koncertní sál nebo kostel, jednak pomáhá zvuku nástrojů a za druhé requiem jako takové je sakrální hudba, která byla jasně svou povahou určena do kostela. Tady v Krumlově jsme hráli v zahradě, i když klášterní, ale tato skladby nebyla komponována pro tento prostor. Skladatelé v 18. století přesně věděli, co mají psát pro jaký prostor. Jestli je to komorní hudba, divadelní hudba nebo jestli píšou dechovou harmonii, která by se dala hrát právě tady. Měl jsem trochu strach z balance mezi smyčci a dechy. A také jsem nevěděl, jak se tady bude vyjímat onen barokní pozitiv, který jsem ale chtěl do našeho provedení zapojit, protože zde žádné varhany nejsou, a také z hlediska zvuku orchestru je requiem bez varhan nemyslitelné. Naštěstí jsme získali opravdovou kopii barokního pozitivu, která tomu všemu pomohla. Nakonec díky píli a snaze všech zúčastněných se to, myslím, povedlo, a přesvědčilo mě to, že za citlivého nazvučení to i takto lze. Byla to taková krumlovská varianta a poprvé pod širým nebem.“